Popravdě... Začátek byl tak překvapivě slabý, až jsem se sama sebe ptala, jestli tuhle knížku opravdu napsala ta úžasná S.J. Maas. Hned od prvních vět je čtenář vhozen do děje a autorka ho okamžitě zasype desítkami názvů ulic, městských částí, vedlejších postav i politických uskupení a to bez jakékoliv snahy usnadnit orientaci v příběhu. Hlavní hrdinka Bryce mi byla neskutečně nesympatická svými drogovými excesy a nadutostí. Navíc docházelo k častému opakování stejných informací, vedoucím až k umělému natahování děje. (Například zkuste spočítat, kolikrát je zmíněno, že čarodějka Jesiba umí měnit lidi ve zvířata. Hodněkrát. Stejně jako to, že si Bryce neustále šouchá nohu, protože ji bolí...)
Ale nemůžu říct, že by mě Rod zeme a krvi vůbec nezaujal - líbilo se mi pozadí moderního světa, kde magičtí tvorové žijí v přítomnosti lidí, používají mobilní telefony a magie jde ruku v ruce s technikou. Jako pozitivum vnímám také kapku detektivky, kterou Maas překročila hranici fantasy, což byl podle mě dobrý tah. Navíc, po slabším začátku už to bylo jen lepší a lepší. Z Bryce se po tragické smrti kamarádky stala úplně jiná osoba. Nová Bryce mi byla mnohem sympatičtější a i přes její protivně vzpurnou povahu mi brzy přirostla k srdci. Stejně jako padlý anděl Hunt, který spolu s naší hlavní hrdinkou pátrá po brutálním vrahovi. Zhruba někde za polovinou knihy jsem stále vnímala jisté nedostatky, pak ale přišla poslední třetina, díky které jsem přehodnotila vše, co jsem si o knížce do té chvíle myslela. Závěrečná část byla dechberoucí, epická a naprosto neskutečná. Nedalo se odtrhnout, dokud jsem knížku nedočetla. Hltala jsem každou větu a dokonce i slza ukápla. Konec prvního dílu série Mesto Luny vás prostě donutí odignorovat slabá místa zbytečně ukecané úvodní třetiny.
Hodnocení: ???? (80%) Jako celek hodnotím nadprůměrně - S.J. Maas prostě umí psát epické fantasy, nad kterými budete ponocovat celou noc. Tahle kniha není výjimkou.